Ve 20. a 30. letech neexistovala obrana proti nočním náletům, protože nebyly radary. Bombardér letící v noci byl tehdy skutečně neviditelný a nemuselo se jednat o složitý stroj za dvě miliardy dolarů, stačil motor z náklaďáku a trochu dřeva. Jediný bombardér mohl uskutečnit tisíce letů a shodit tisíce tun bomb.
Současně měly bombardéry krátký dolet. Československé bombardéry mohly pokrýt většinu Maďarska včetně Budapešti, zatímco maďarské bombardéry doletěly maximálně na jižní Moravu, což bylo Pražákům u prdele. Pražáci své převahy nad Maďarskem náležitě zneužívali. Maďaři makali na poli a Praha se válela, bužírovala, stavěla si honosné vily a chodila na filmy s Oldřichem Starým.
Milan Rastislav Štefánik byl pilot a asi jako jediný Slovák si uvědomoval, co se skrývá za hezkými řečmi o československém národě a československém státu - že Slovensko bude nárazníkové pásmo Čehunů pro oprcávání Maďarska. Bylo mu jasné, že Maďaři jsou staří válečníci a život ve stínu strategické převahy českých Pepíků je pořádně nasere. Taky mu bylo jasné, že si Maďaři budou chtít vybít vztek a Slovensko je první na ráně.
Štefánik nechtěl, aby Slovensko dělalo Čehunům živý štít a pak to odskákalo. Proto musel zemřít.
Později se Štefánikovy obavy naplnily. Slováci museli zalézt hluboko do německé řitě, jinak by je Maďaři asi vyhladili.
Současným Pražákům ale není co vyčítat. Rozmazlená Praha po legalizaci potratů z větší části vymřela a současní Pražáci jsou většinou Moraváci a Slováci.
